Rekruti.

Rekruti.
Tak jsem minule nemohl spát a tak jsem zapnul telku. Dávali
zrovna nějaký pořád s názvem "Provedu" o nováčcích v naši armádě. To
vám teda povím, čuměl jsem a nestačil jsem se divit. Ten "drsný" výcvik
se kterým měla většina velký problém byl srovnatelný s brannými hrami v
někdejších pionýrských táborech. S každým maminkou nepofoukaným bebíčkem
se hned běželo na ošetřovnu a velitelé se s nimi bavili jako v mateřské
školce. Postele ustlané -neustlané , pořádek ve skříňkách
nebyl radši ani ukázán a vrcholem byl návlek na peřině růžové barvy
potištěn nějakými medvídky. Tito drsňáci málem umírali, když měli zdolat
rychlou chůzí dvanáct kilometrů s malinkou polní a zvednout se par krát
na hrazdě byl nadlidský výkon.
  Tak jsem zavspomínal na mou vojnu.
Narukoval jsem k bigošům a snad po týdnu nás vyhnali na pochod s plnou
polní dlouhý 30 kilometrů a všichni došli. Je mi 53 let, ale troufnu si
říct, že bych byl rychlejší než většina z těchto mladíků na takzvané
opičí dráze. Pamatuju, že i u nás bylo par kluků, kteří třeba
nepřekonali zeď, ale většina ji prolezla, tady bych řekl, že to bylo
přesně opačně. Další nadlidský výkon byl proskákat po schodech z hranolů
a o příkopu ani nemluvím. U každé překážky stál instruktor a pomalu je
prosil aby to skusili. Pamatuju, že pokud někdo z nás nezvládl překážku,
tak ho mazáci vyhnali večer a trénoval dokud to neudělal třeba do rána.
Šlo o čest roty a nikdo nechtěl aby nějaký jedinec dělal rotě ostudu..

  Celkové podmínky byly asi takové, že na intru v učňáku jsme měli
tvrdší režim. Jen jsem nostalgicky zavspomínal, když jsem viděl jak se u
nich na stolech povalovalo spousta jídla, jak jsme hladově urvali v
jídelně co nejvíc chleba a ten jsme žmoulali po kapsách, protože hlad
byl pořád. A vrcholem byl jeden z těch nováčků, který drsňácky pomalován
v ksichtě plakal v kanclu velitele, že prý není dost dospělý na to, aby
byl tak dlouhou dobu 300 km. od rodiny.
  Kdo se nás tenkrát ptal?
Jeli jsme 500kliometrů od domova a já osobně jsem se domů podíval
třikrát za dva roky. Dva roky neustálé buzerace a první rok neustálé
šikany. Šikany o jaké se těmto drsňákům ani v nejhorších snech nezdálo.

  Je to smutný pohled, kam jsme to dopracovali, ale ještě smutnější je,
když si představím, že tady ti nás mají bránit a dokonce nasazovat
životy. Jestli to nebude tím, že my jsme na rozdíl od dnešních mamánků
vyrůstalive skutečné přírodě, lezli jsme po skutečných stromech a
prožívali jsme skutečné dětství plné skutečných dobrodružství, ne těch
virtuálních.
Lupo Anetta.