Pohádka.

 Byl jednou jeden dům. Dlouhé léta v něm bydleli lidé
spokojeně se všedními starostmi a radostmi. Jednou se stalo, že praskla
taška na střeše. Nic velkého, jen prasklina, ale stačilo to, aby začalo
trochu kapat do podkroví. Lidi si toho sice všimli, ale říkali si, to
jsou jen malé kapky, nemusíme mít obavy, jsme v suchu. Postupem času se
taška úplně rozpadla a vznikla díra. Lidé se zamysleli, je to jen jedna
taška, teda malá díra a v podkroví stejně nikdo nebydlí, sjme
v suchu. Až přišel silný vítr a ten podebral i tašky kolem a vznikla
velká díra. Za děště se na půdě tvořili louže. Lidé se opět zamysleli.
Je to jen půda a louže tak nějak vsáknou, tam stejně nikdo nebydlí a my
jsme pořád v suchu. Postupem času začali krovy hnít a půda byla víc a
víc nasáklá, až se objevili první kapky vody v místnosti pod ní. Lidé se
na to dívali a říkali si, jsou to jen malé kapky, ty vsáknou. Někteří
dokonce žertovně říkali, že se aspon nepráší. Shodli se, že jsou pořád v
suchu. Až přišlo období dešťů. Najednou to už nebyli jen kapky a na
podlaze se vytvářeli louže, které se pak spojili v celek. Lidé zas
přemýšleli, měli by jsme zavolat pokrývače, jenže nikomu se nechtělo
zvednout telefon. Tak si obuli gumáky a řekli si, vody je jen po kotníky
a v gumákách budeme pořád v suchu. Jenže vody přibývalo, tak si vylezli
na postele a byli zas v suchu, pak na stůl, na skříně. Až se najednou
navalilo tolik vody, že už nebylo kam vylézt. Vtedy se jeden odhodlal,
že přeci někam zatelefonuje o pomoc. Sotva však zvednul sluchátko,
přemočený strop povolil a všechny tam zavalil.
  Po čase našli trosky
jiní lidé, odházeli trámy a našli mrtvé lidi, Jeden si všimnul jednu
oběť neštěstí a říká : podívejte, tady ten chtěl asi volat pomoc a už to
nestihnul, to je ale hrozné neštěstí.
A co bylo dál? Dál už nás to nemusí zajímat, proč taky, sice už máme louže na podlaze, ale pořád jsme ještě v suchu............
Lupo Anetta.