Matka Země se dívá.

 Kolik bylo v historii lidstva mocných říší? Od
starého Egypta, přes Římskou říši až po poslední třetí říši Hitlera.
Všechny byly z počátku mocné a neporazitelné. A však každá, byť
sebemocnější, nakonec zanikla. Co je dovedlo do záhuby? Nenasytnost a
nekonečná touha ovládnou víc a víc území a pak taky sebejistota. Všichni
ti mocní vládci, čím větší území dobyli, čím víc byli úspěšní, tím víc
si byli jistí sami sebou a polevili na ostražitosti. Podceňovali nakonec
každého nepřítele až se ukázal někdo, kdo dokázal svrhnout tu dobyvační
spupnost. To jsou však jen různé jednotlivé říše v historii lidstva.
Jedna říše zanikne a hned vzniká nová. Jeden by až řekl, takový normální
koloběh dějin. Dějin jednotlivých říší, ať už měli staleté a nebo
desetileté trvání. Pořád jsou to jen dějiny, které jsou nám, lidstvu
známé, dějiny naší civilizace.
  Jenže, stejně tak, jak se měnily
různé říše v dějinách civilizace, stejně tak se mění i civilizace
samotné. Každá civilizace se rozvíjí, zdokonaluje až dojde k jistému
vrcholu. K vrcholu, když už je na tom tak dobře, že ze samotné dobroty
začne být škodlivá sama sobě. Každá civilizace se rve o své bytí a jde
pořád do kopce. Jenže, každý kopec má někde vrchol a za ním je pak strmý
sráz, pokud ne přímo propast. Podle součastné situace bych řekl, že
naše civilizace je už na hraně té propasti a stačí jen malé postrčení a
letíme všichni do stracených dějin. V našem případě, zřejmě zanikneme v
hustém lese hřibů, atomových hřibů. A matka Země si zas zapíše jednu
civilizaci a bude trvat zas statisíce let, než vznikne nová. Možná se
pak budou novodobí archeologové dohadovat, jak dokázali jejich předci
před 2000 léty postavit tak veliké pyramidy a než přijdou na to, že ty
pyramidy přežily už několik civilizací, tak budou zas na vrcholu kopce a
nad propastí..........................
  Zvířata považujeme za nižší
formu života a my sami se považujeme za vrchol evoluce, za špičku
ledovce a za nejinteligentnější tvory planety. Ale jen ta naše stará
planeta, matka všch civilizací ví, že ta inteligence nás vede do záhuby.
A co dělá? Jen se tiše dívá, dělá si zářezy a možná se škodolibě směje a
možná jen pláče. Pláče a čeká, čeká kdy se konečně ukážou tvorové, na
které by mohla být skutečně hrdá. Je zřejmé, že my to asi nebudeme.
Lupo Anetta.